7. den

Vstáváme až v 9 hodin. Vracíme se do turistické kanceláře a půjčujeme si motorku. Automatiku za 200b, plus 50b za pojištění. Martin září štěstím je naprosto nadšen. Jak málo stačí ke štěstí. Na druhou stranu já trpím a trnu, kdo nás srazí, nebo naopak koho my naboříme. Dáváme si v místní restauraci obídek, je to samá čerstvá zelenina a dokonce i objednané krabí maso. Během jídla si Martínek všímá pěkného švába pod mojí židlí, já si zase všímám pěkného švába co stihl Martínkovi vylézt až na stehno. Po malém hystericko-tanečním vystoupení opět usedáme k jídlu. Přišli se za námi podívat a my z nich měli takové Vánoce...Měli jsme poměrně málo diváků, kuchaře, jednoho chlápka a nějaký mladý pár. Máme v plánu dojet na horu Doi Suthep (16 km od Chiang Maie). Trvá nám 2 hodiny než najdeme správnou cestu a směr. Dokonce jsme se dostali až na dálnici, kde Martínkovi uletěla helma a rozkřápla se. Ještě že jenom ta helma. Museli jsme zastavit, já vběhla do vozovky, popadla helmu a jeli jsme dál. Naše snažení ale stálo za to.

Po dlouhém stoupání jsme nejsvětější wát našli. Po zdolání 310 schodů jsme se ocitli nahoře na hoře. Dovolili jsme si koupit obětní "leknín"a svíčky (poprvé byla cedulka i v angličtině, do té doby jsme si netroufli, protože jsme nevěděli jestli můžeme). Z chrámu jsme se vydali po silnici ještě výš. Vrchol jsme nenašli, bylo tu moc stromů a pak jsme začali najednou klesat a jiná cesta tam již nebyla. Dojeli jsme až do vesnice Hmongů. Horší to už asi být nemůže. Nastrojené holčičky v čepcích co furt melou dokola ty svoje fráze a vždycky se najde jedna, která Vás vytáčí k šílenství. "Muzeum" bylo zajímavé, bez osvětlení, takže až podle fotek focených s bleskem jsme krásně viděli kolem čeho že jsme procházeli. Nahoře jim kvete barevná zahrádka a vzrostlý strom marjány. Zpátky do města se vracíme bez bloudění.

Ve městě zastavujeme ještě v jednom počítačovém ráji a utvrzujeme se, že elektronika je tady opravdu několikrát dražší než u nás. S hrůzou zjišťujeme, že celá naše čtvrť je uzavřená kvůli obřímu nedělnímu nočnímu trhu. Nejenom, že neprojedeme, ale musíme zaparkovat motorku někde a taky dost daleko. V turistické kanceláři mají již zavřeno, přestože měli mít otevřeno do 20 hodin. Hledáme aspoň společnost odkud byla motorka přivezena, 3 poradí cestu do leva, 2 do prava. Ve druhé temné uličce, kam jsme zašli to vzdáváme a nezbývá nám než motorku vrátit až druhý den ráno (do kdy jsme ji měli oficiálně pronajatou). To ale znamená dostat se zpět někam k motorce a potom ji nějak dopravit k nám a tam ji někde nechat přes noc... Trhem se prodíráme asi hodinu, všude tuny lidí a doufáme, že vůbec najdeme to místo, kde jsme byli nuceni motorku nechat. Na místě k našemu úleku motorka samozřejmě NENÍ. Někdo ji přenesl o 3 metry dále, aby mohl ještě zaparkovat. To byla úleva. Vyrážíme na motorce tmavými ulicemi na večeři. Najednou jedeme kolem nějakého nápisu, v tu chvíli mi došlo, že to je název té půjčovny, ve které jsme osobně nikdy nebyli! Dokonce tam někdo i byl, klučík zašel někam dozadu, přinesl krabici od bot s obálkami, chvíli něco hledal a najednou nám ukazuje náš pas a ptá se jestli je to ten náš....Neuvěřitelná náhoda a štěstí. Na trhu je stále moc lidí, kupujeme večeři a nějaké dárečky. Na pódiu se střídají falešně zpívající a tančící soubory holčiček, jsou roztomilé. Jsme úplně zničení. Jdeme na chvíli na internet. Skype není špatná věcička, zjišťujeme novinky z domova.