Thajsko 2006 (květen)

Do Thajska jsme se vydali v květnu 2006 na svatební cestu. Jenom s letenkami v ruce, pojištěním, očkováním proti břišnímu tyfu a hlavně objemným průvodcem Lonely Planet. Země to je bezpečná, úchvatná, lidé milí a přátelští. Vřele doporučujeme jet na vlastní pěst.

GALERIE - fotky Thajsko 2006

GALERIE

1. den

Odlétáme 30.4.2006 z Mnichova. Je to o něco levnější než z Prahy (Praha- pořádné letištní poplatky jak v Bukurešti nebo Helsinkách), v den který jsme chtěli (z Prahy vyprodáno) a jako bonus neuslyšíme v letadle naši mateřštinu. Na letiště a záchytné parkoviště dorážíme s patřičným 3 hodinovým předstihem. Let byl v pohodě a usnula jsem už během večeře, celou noc jsem prospala na rozdíl od novomanžela, který se prý pořad vrtěl a skoro oka nezamhouřil. Na letišti v Bangkoku (dále jen BK) jsme se vydali směr "VISA ON ARRIVAL", dle informací z intrernetu je zařizování víz až na místě levnější (600 bahtů, kurz v roce 2006 byl asi 100Kč=70 bahtů) a hlavně bez problémů. Realita byla ovšem jiná. Víza byla dražší (1000 bahtů na osobu) a hlavně nás to stálo 3 hodiny čekání na letišti mezi hromadou o hlavu menších Indů, kteří se neustále snažili drze předbíhat. Takže vřele nedoporučujeme, hezky vyběhat doma.

Po opuštění letištní haly nás venku čekal teplotní a vlhkostní šok. Letištní autobus A2, který jezdí snad každých 30 minut nás hodil BK zácpou na Khaosan Road, trvalo to asi hodinu. Přestože jsem jako u vytržení kus cesty jsem zase prospala, ostudné... Znaveni cestou, vedrem a zatíženi bagáží hledáme ubytování. Dle mé vize bez teplé vody a bez klimatizace, dle manžela s teplou vodou a s klimatizací... No uvidíme. První guest house (dále jen GH) nabízí mojí skromnou alternativu za 280b, ovšem bylo zamítnuto protistranou. Khaosan Palace má volný pouze pokoj s oddělenými postelemi, teplou vodou, klimatizací, ale za 800b! Jdeme dál. Třetí GH je také nad 600b. Vracíme se tedy zpět do prvního - tedy Mama GH. Podle rad z internetu "nejdřív vidět, potom platit", kontrolujeme a zůstáváme. Jedná se o pokoj - malá místnost, 2 postele, 1 svítidlo u stropu, 1 lucerna mezi postelemi (kupodivu ne červená)... toť vše. Málem bych zapomněla na "okno" vedoucí do společné nudlovité chodby. Okno mělo krásné vertikální kovové žaluzie, místa skla. Už chápu jak někomu může svítit celou noc do očí zářivka z chodby (jak jsem se dočetla z jednoho cestopisu, asi spal v něčem podobném jako my...). V tu chvíli nám to přišlo jako spása, zbavili jsme se těžkých zavazadel a mohli jsme do centra dění.

Vyrážíme do města. Za večer dáváme dvoje smažené nudle, 1 závitek, nějaké pitivo a ovocný shake v restauraci. S tuk-tukářem usmlouváme cenu za svezení ke královskému paláci ze 200b na 100b, zpátky se bez smlouvání dostáváme za 50b... Místní "Karel Gott" má hudební show na něčem co v noci vypadá jako obří vietnamské tržiště a ve dne jako Letenská pláň. Narážíme na stánek s hmyzem - 10cm švábi a 15cm smažené kobylky, kdo by odolal. Jak se později dozvídáme Thajci hmyz moc nejedí a je to spíš atrakce pro turisty. V 7/11 ("american style" krámek skoro na každém rohu s chlazeným pitím, chipsama, drogistickým zbožím,... jo a taky dobré místo na rozměňování....) kupujeme zásoby chlazené minerálky na noc, taky nezbytné kakao a nějaké sušenky. Na tom litru kakaa jsem se stala úplně závislá a i v tom šíleném vedru mi přišlo výborné... Zpátky v GH jsme využili společných sprch na patře, nikde nikdo naštěstí. Nakonec i ta studená voda byla i pro mého teplomila přežitelná. Horko je v noci stejné jako přes den, větrák se točí na max, znaveni naštěstí rychle usínáme. Ráno se budím už v 6, skoro jako doma do školy. Je velmi příjemně, teplo akorát, ani dusno není. Ulice se velmi pomalu probouzí, všichni ještě spí po bouřlivé noci.

P.S. Ráno jsem se při čistění zubů potkala s nějakým taky turistou. Na WC kolem mě přeběhla po stěně ještěrka, šíleně jsem se jí lekla. Jsou všude.

2. den

Dneska jsme měli v plánu královský palác a okolí. Ke snídani jsme si dali, co jiného než nudle na ulici a ovoce (ananas a papáju) a usadili jsme se na nějakém náměstíčku. Potom jsme se vydali k nějakému wátu, který byl hned za rohem. Kolem se všude potulují zajímavě vybarvené kočičky a pejskové nejrůznějšího původu. U wátu jsme nebo spíš nás taková milá Thajka. Učitelka angličtiny na střední škole z Phuketu, která je prvně v BK, děti mají letní prázdniny, tak si udělala výlet. Dali jsme se do řeči nad jedním kotětem pod námi, měla v plánu vyrazit loďkou ke Královskému paláci tak jestli se nechceme přidat? Proč ne, stejně jsme tam dneska chtěli a ta loď zněla opravdu lákavě. Dokonce zaplatila taxíka k přístavu, my jsme zase koupili na nábřeží pití, aby se neřeklo. Během jízdy nás učila nějaké thajské fráze, psala nám ty jejich znaky.

U přístaviště byl další wát, krásný zlatý. Chtěli jsme, aby nás vyfotila, ale protože ten den byl nějaký svátek, tak nás nemohla vycvaknout natož, aby sama byla vyfocena. Loďka tu je během chvíle. Hodinová plavba je super, i když celkem pořád stejné: domečky, domácí chrámy, papájovníky, banánovníky, metrové "ještěrky". Asi v půlce cesty přistoupil asi 17ti letý, zlatem ověšený "pokladník" (jak se později ukázalo). Potom jsem se z postranního kanálu napojili do široké poměrně dost houpavé řeky (úplné moře!) a to se blížil konec... Pokladník chtěl po nás 6000b, tedy asi 8500Kč. Naštěstí jsme u sebe měli jenom 2000b, které si vzali jako "depozit". S podivem naše průvodkyně-kamarádka jela s nimi dál, přestože původně říkala, že chce stejným směrem jako my (že by s nimi byla od počátku spolčená, komu v tom taxíku asi tedy dvakrát volala...).

Po malé slovní přestřelce, nás ten parchant opravdu vykopl z lodi a poslal lodivoda s námi k bankomatu. Přeci nejsme úplně hloupí a před bankomatem jsme couvli, že si peníze vybereme v bance, když jsme vyšli ven, tak tam kupodivu na nás už nikdo nečekal. Polda z banky byl velice ochotný, ale nerozuměl anglicky. Nějaciílidé v bance nám pomohli policajtovi vysvětlit co se stalo a ten nám zavolal taxíka, který nás měl odvést do "tourist police" kanceláře. Taxík po nás žádné peníze opravdu nechtěl..., ale polda nás poslal někam jinam, slečna nevěděla co s námi dělat, tak nás nasměrovala zase někam jinam. Nakonec jsme ten mrakodrap našli, strávili jsme tam asi 2 hodiny šíleným papírováním. První jsme museli vše dopodrobna popsat a napsat do protokolu v angličtině, potom vyšetřovatel vše dopodrobna sepsal v thajštině. Vzhledem k tomu, že jsme byli letně oblečeni a oni tam měli asi 15 stupňů, tak mi byla velká zima. Poslední co nám zbývalo bylo podepsat protokol v thajštině, třeba jsme si podepsali rozsudek... No nepodepište to! Tak jsme podepsali.

Následoval výjezd se dvěma poldíkama hledat pachatele, tedy objíždět přístaviště a hledat to, kde jsme se nalodili... Měli jsme sice několik fotek wátu, kde se to stalo, ale bez šance. Alespoň jsme si během té hodiny, co nás vozili v BK v klimatizovaném voze prohlédli město! Ve 4 odpoledne jsme byli už volní, s policejním hlášení v kapse. V 7/11 jsme si nakoupili další kakao a vodu (nemá cenu si kupovat zásobu studené vody i na ráno, nepřekvapivě zteplá). V pokoji jsme vytuhli, ale ještě kolem desáté večer jsme se vrátili do centra. Dnešní noc byla lepší než předešlá. Klimatizace jede na plné pecky a koupelna na pokoji taky výborná. Orchid house GH byla dobrá volba.

P.S. Nejen, že jsme v GH Orchid zůstali, ale vrátili jsme se tam jako do osvědčeného podniku i na konci pobytu.

3. den

Dneska máme v plánu opět Grand Palace. Tentokrát volíme taxi, protože se nechceme chůzí oddělat hned na začátku. Ujímá se nás postarší průvodce a protože jsme líní listovat v brožurách, bereme ho za 400b. Při placení lístků zjišťujeme, že už máme málo peněz a ještě před vstupem měníme eura. Průvodcova thangličtina je občas trochu matoucí, ale nemusíme rozumět všemu. Odříkává to pěkně! Je to nádhera, horko nás pořádně spaluje. Loučíme se s průvodcem a upadáme do chrámového zákoutí do stínu. Pokoušíme se zprovoznit půjčenou kameru. Nakonec Martínek přišel ja na to a já se chopím stroje. (Zpátky v ČR zjišťujeme, že na moje natočené dílo se nedá moc dívat, leda že by člověk zvolil 10x pomalejší rychlost přehrávání.) Celý areál ještě jednou sami procházíme.

U východu nás uloví zase nějaký chlápek. Odkud jsme, jak jsme se k paláci dostali, kam se teď chystáme... Volá nám aktivně tuk-tuka s bílým číslem, jako že je kontrolován státem = není to lupič, neměl by stát více než 40b. Má nás zavést do Zlatého dómu, Trůnního paláce a Mansion Vinamnek. U dómu nás vysadí, nic nechce a opravdu to vypadá, že na nás počká. Stoupáme až na vrchol, turisté nikde. Výhled na placku BK stojí za to, v dálce se tyčí mrakodrapy.

Tuk-tuk na nás opravdu čeká. Mele ale něco o 10b do dalšího místa a že nemá dost benzínu. Nakonec staví před nějakým ohromným obchodem s klenoty, který jsme si ovšem neobjednali. Tvrdí nám, že pokud tam zůstaneme aspoň 7 minut, že od nich dostane na benzín zdarma. Tušíme sice zradu, ale po dohadování tam jdeme. Mrzneme v klimatizované vitríně plně blyštivých šutrů. Po 3 minutách odcházíme, nikdo se naštěstí nesnažil nás zastavit nebo nám cokoliv nutit, asi prokoukli proč tu jsme... Řidič nám, ale řekl, že to bylo moc krátké, že nic nedostane, že ještě musíme do "fashion" tak na 10 minut, jinak "no free gasoline". Je to cirkus, ale proč ne. Ruka ruku myje. Nakonec nás opravdu odvezl do Vinamneku, kde víme, že před půl hodinou zavřeli. Nevadí. Trochu se strachem počítáme kolik si tuk-tukář asi za tu 2 hodinovou okružní jízdu po BK řekne. Světe div se 10b! Provize za benzín musí stát za to.

Hned vedle Vinamneku je ZOO, ujít si jí nepřichází v úvahu! Cestou ze ZOO vidíme auto KRÁLE, jede do paláce, který je hned přes ulici. Snažíme se dostat na autobus a jdeme s místníma, mají z nás legraci, copak jsme nějaká atrakce - děti mě tahají za batoh... Tuk-tuk se pod 100b nedá ukecat, je to dálka. Nabízí nám cenu 30b, ale se zastávkou v obchodě, jsme unavení, uchození, ale přesto odmítáme. Nakonec jsme narazili na zelený autobus, který jel směr Khaosan, po 40 minutách jsme u nás asi za 4b na osobu... Ale najít ten správný autobus! Večer ještě na Kahosanu obcházíme všechny fotolaby, chceme formát 10x13 což je evidentně problém, nakonec stejně budeme ostříhat bílý rámeček. Ještě kolem 9 večer si kupujeme výlet na zítra a to na plovoucí trh Damnoen Saduak kousek od BK. Jaké je překvapení, že tam potkáváme holčinu, která se k nám připojila během naší investigativní cesty s policajty za zločinci, dělala nám "překladatelku". Jak je ten svět malý... Jdeme spát "už" o půlnoci, zítra musíme vstávat!

4. den

Ráno máme v 7 hodin sraz před cestovní kanceláří. Je příjemně, není dusno. Ulice jsou liduprázdné a všude je dokonalý pořádek, popeláři jezdí kolem 2 hodiny ranní. Ještě ve čtvrt na osm nikdo nepřijíždí a těch několik dalších čekatelů nesměřuje tam kam my. O chvíli později přijíždí náš minibus a vyrážíme na Damnoen Saduak neboli Plovoucí trh. Je to necelé 2 hodiny cesty z BK a kus cesty trávíme v zácpě. Atrakce pro turisty jak dělaná - samé suvenýry. Za 200b máme v ceně cestu minibusem, plavbu lodičkou mezi trhovci (necelá hodina) a ještě 15 minut na "rapid boat". 2 hodiny rozchodu se zdají být nekonečné a tak poslední půl hodinu sedíme u vody v altánku a hrajeme si s roční Thaječkou. Na trhu kupujeme loutku slona, podobnou jsme v nikde jinde v celém Thajsku neviděli. Mrzí nás, že jsme koupili jenom jednu, je úžasná.

Na Khaosanu vyzvedáváme hotové fotky - udělali je pěkně. Zničení vším se vracíme na pokoj, dáváme nutnou sprchu a vytuháváme do tří. Poté letíme na poštu, která je kousek. Známka na dopis do Evropy stojí 26b a 28b do USA. Z Khaosanu bereme před 7/11 autobus číslo 77 do Siamu, zdá se být dopravní špička, přesto v poloprázdném autobusu oba sedíme. V Siamu procházíme luxusním nákupním centrem - dokonce mají ve výloze Ferrari a Lamborgini (špatně by se nám převážely tak se ani neptáme na cenu). Sháníme paměť do foťáku 512MB mají za nekřesťanských 2500b!

Ze Siamu jedeme super moderním SKY-TRAINEM až na konečnou Mo Chit (čti močit). Tam trochu tápeme jak dál na autobusové nádraží. Přestože máme mapu a několik lidí se nám snažilo ukázat cestu nakonec nás stejně poslali opačným směrem. Je už pozdě a tma, blížíme se na hlavní nádraží. Aut je nespočet, turisté žádní, všude jenom místní. Konečně autobusem 115 dorážíme na autobusové nádraží, na mapě to vypadá jako kousek, ale pěšky a ve tmě bychom tam rozhodně nedošli ani netrefili. Kupujeme lístky do Chian Mai na zítra za 403b na osobu. Pokusila se nám prodat VIP třídu, ale za 1600b pro dva, cena se nám trochu nezdála takže jsme nepodlehli.

Hledáme asi půl hodiny bus zpátky na Skytrain, jdeme stejnou cestou zpátky jako jsme původně přišli, ale motáme se v kruhu, je tma. Nakonec zahneme jinam a tam už stojí autobusy. Naivně se ptáme na bus do Khaosanu (jako tím směrem, ne až tam samozřejmě) a oni že nástupiště číslo 3... a ono opravdu za 50 minut jsme z úplného okraje BK v centru u nás v Khaosanu a za úžasných 18b na osobu, taxi by stál 200b a tuk-tukem bychom to nemuseli vůbec přežít. Vyhráli jsme. Na internetu se zdržujeme déle než bylo v plánu a v jedenáct se nám už nechce na jídlo do restaurace. Na ulici dáváme oblíbené nudle a závitky. V naší ulici zase potkáváme slůně, tentokrát ho krmí více lidí najednou tak se nevěnuje jenom mě. Je úžasné! Jsou mu 2 roky a má rádo okurky. Krmím slůně okurkami.

5. den

Dnešek strávíme ještě v BK. Večer vyrážíme do Chiang Maie, tedy na sever do hor. Výlet do Ayutthay se přesouvá, co kdybychom se někde zasekli a nestihli to zpět. Dnes 5.5. je Den korunovace. Město je vyzdobené a vstup do Královského paláce má být zdarma. Nelitujeme těch 200b na osobu co jsme dali předevčírem protože zde dneska není k hnutí. Od tuk-tukáře zjišťujeme, že "ceremony" bude až ve dvě odpoledne. Vydáváme se tedy do Wat Pho, kam jsme před tím nedošli. Zapomněla jsem si vzít ponožky a tak u stánku kupuji 100% umělotinu, ale lepší než si brát na sebe erární oblečky u vstupu do paláce. Je nejhorší dusno za celých 5 dní co tu jsme. U Ležícího Buddhy začalo "pršet", úplný liják. Žádný rozruch, spadlo jen pár kapek. V areálu je spousta zlatě porcelánových věžiček a škola masáže.

Dozvídáme se, že ten velký obřad, co začíná ve dvě má být pouze pro královu rodinu a v uzavřeném wátu... Jediným bonusem naší opětné návštěvy královského paláce byl pouze dnes otevřený Golden Temple. Martin potřebuje něco dodělat v práci, a tak míříme do naší kavárny s internetem zdarma (u Green House vedle Khaosan Road). Za hoďku je hotovo a můžeme jít dál. V 7/11 kupujeme chipsy a buráky. Máme na ně strašnou chuť asi jsme se v tom horku "odsolili". Pijeme kakao, cpeme se oříškama a křupkama a připadáme si na té lavičce jako 2 bezdomovci, akorát bez toho krabicového vína. V našem Orchid GH si dáváme poslední shake před cestou, vyzvedáváme krosnu a vyrážíme s 4 hodinovou rezervou na nádraží směr Mo Chit. Taxík nás s naší těžkou bagáží místo 5 minut za 3 rohy na mapě (a to jsme si tam odpoledne radši došli) vezl někam dopr... Po 15 minutách jízdy někam do pryč přes několik mostů bylo jasné, že jedeme někam jinam, vztekle prásknu dveřmi! Chtěli jsme si jenom ušetřit pár kroků a zase to takhle dopadlo!

Jdeme někam, netušíme, kde jsme samozřejmě. U benzínky proběhne asi metrový černý ještěr, pobíhám po shellce, hledám nevěřícně plaza a bavím tím tankující Thajce. Najednou narazíme na autobusovou zastávku (stojan) a jaké překvapení dokonce tudy jezdí i naše 3, na kterou jsme šli. Po 30 minutách jsme již dost nervní protože ani v protisměru žádná trojka nejela. Nakonec jsme se dočkali. Nádraží Chatuchak je plné místních, žádný turista. Sedátka jsou všechna obsazená tak usedáme jako většina kolem na zem. Cpeme se rýží, kuřecími křídly a kousky masa na špejli, což jsme koupili před chvilkou v nádražní tržnici. Doufáme, že nás to v autobuse na dlouhé trase nerozhodí. Nerozhodilo. V deset přesně klimatizovaný bus vyráží směr Chiang Mai, 10ti hodinová jízda je před námi a máme se na co těšit.

6. den

V osm ráno přijíždíme do Chiang Maie. Podle upozornění Lonely Planet (LP) průvodce se na nás vrhají volavky. Do města za 300b, hotel právě "new open"- nově otevřen z jak jinak než skvělou cenu právě pro nás... prcháme do ústraní a hledáme v LP kam se nechat odvézt. U nádraží nacházíme turistickou kancelář, ale slečna nemluví anglicky, že by kancelář pro Thajce? Dle průvodce je hodně GH poblíž Ratchadamnoen Road. Na hlavní si dáváme ovocný shake (s ledem z pytle jako vždy) a jdeme hledat ubytování. Zalézáme do úzké uličky, tedy "soiky" číslo 5 a po třetím pokusu končíme v Nevill GH. Máme velikánský pokoj, klimatizaci, koupelnu s ještěrkou v ceně. Dáváme si vyprat prádlo u 15Oti leté paní a prosíme jí, ať nám to nežehlí, samotná představa v tom úmorném vedru je děsivá. Jdeme na obhlídku města.

Už teď koukáme jak se dostaneme zpátky do BK, ptáme se na ceny letenek, přeci jenom sedět 10 hodin na polohovací kouli od sedadla a mít manžela na klíně byl očistec (ale usnula jsem na rozdíl něho...). O letu zpět není pochyb, když porovnáme cenu a komfort: 2. třída busem 403b, 1.m třída 800b, VIP 1300b a letadlo nízko nákladové 1600b a hlavně doba letu 1 hodina! Není co řešit a hlavně ušetříme den. Máme od začátku spadeno na pandy, přestože se o nich skoro nikde nedozvíte. Zoo je velice rozlehlá a jednotlivé výběhy jsou v dost zvláštním stavu. Hezká příroda, ZOO se nachází na úpatí hory a je to pěkně do kopce, žádná extra zvířata až na... Vstupné je 100b a dalších 100b jenom k pandám, mají samostatnou pokladnu i budovu s klimatizací a rozprašovačem vody. Procházíme k nim přes speciální dezinfekční rohožku. Opravdu si je cenní a starají se o ně velmi pěkně. Samička celou dobu prospala a sameček se cpal bambusem. Nakonec s sebou plácl na žebřík, bimbal nohou a drbal si pozadí.

Večer jdeme do města a na večeři do opravdové restaurace. Je tu vysoká koncentrace stupidních Amíků, asi máme alergii. Bloumáme pověstným nočním trhem, je tu vše na co si vzpomeneme. Sháníme kabelku z rejnoka. Máme cíl, hned se nám jde lépe, když víme co hledáme. Podařilo se nám zapomenout mapu na pokoji, takže první noc v cizím městě bez návodu. Orientujeme se podle velmi hrubého náčrtku z LP (tahle mapka se jim fakt nepovedla, a to jsme to navíc luštili pod lampou, která skoro vůbec nesvítila). Zastavujeme v kavárně, internet sviští, popíjím zázvorový čaj, Marťas kávu. Odpoledne jsem koupila na ulici liči, střeva mám v pohybu, očekávám pohromu největší. Ve 23 hodin je všude tma, klid, spousta psů v ulicích, kteří hlídají, blafou a budí hrůzu. Máme v ruce klacek a cihlu. Motáme se v temných uličkách a občas uskočíme před motocyklem. Nakonec se ocitáme u nás na hlavní ulici Ratchadamnoen a poměrně dlouho nám trvá než najdeme ten tajný vchod do "soiky 5". Ještěrka se přemístila z koupelny nad vstupní dveře. Než jdeme spát tak je už nad větrákem. Doufáme, že nespadne a že jí to nerozmixuje a nerozmetá po stěnách. Klimatizace jede na max. Dáváme do zásuvky repelent OFF proti komárům, i přes použití všech repelentů co máme jsme stejně poštípaní od komárů.

7. den

Vstáváme až v 9 hodin. Vracíme se do turistické kanceláře a půjčujeme si motorku. Automatiku za 200b, plus 50b za pojištění. Martin září štěstím je naprosto nadšen. Jak málo stačí ke štěstí. Na druhou stranu já trpím a trnu, kdo nás srazí, nebo naopak koho my naboříme. Dáváme si v místní restauraci obídek, je to samá čerstvá zelenina a dokonce i objednané krabí maso. Během jídla si Martínek všímá pěkného švába pod mojí židlí, já si zase všímám pěkného švába co stihl Martínkovi vylézt až na stehno. Po malém hystericko-tanečním vystoupení opět usedáme k jídlu. Přišli se za námi podívat a my z nich měli takové Vánoce...Měli jsme poměrně málo diváků, kuchaře, jednoho chlápka a nějaký mladý pár. Máme v plánu dojet na horu Doi Suthep (16 km od Chiang Maie). Trvá nám 2 hodiny než najdeme správnou cestu a směr. Dokonce jsme se dostali až na dálnici, kde Martínkovi uletěla helma a rozkřápla se. Ještě že jenom ta helma. Museli jsme zastavit, já vběhla do vozovky, popadla helmu a jeli jsme dál. Naše snažení ale stálo za to.

Po dlouhém stoupání jsme nejsvětější wát našli. Po zdolání 310 schodů jsme se ocitli nahoře na hoře. Dovolili jsme si koupit obětní "leknín"a svíčky (poprvé byla cedulka i v angličtině, do té doby jsme si netroufli, protože jsme nevěděli jestli můžeme). Z chrámu jsme se vydali po silnici ještě výš. Vrchol jsme nenašli, bylo tu moc stromů a pak jsme začali najednou klesat a jiná cesta tam již nebyla. Dojeli jsme až do vesnice Hmongů. Horší to už asi být nemůže. Nastrojené holčičky v čepcích co furt melou dokola ty svoje fráze a vždycky se najde jedna, která Vás vytáčí k šílenství. "Muzeum" bylo zajímavé, bez osvětlení, takže až podle fotek focených s bleskem jsme krásně viděli kolem čeho že jsme procházeli. Nahoře jim kvete barevná zahrádka a vzrostlý strom marjány. Zpátky do města se vracíme bez bloudění.

Ve městě zastavujeme ještě v jednom počítačovém ráji a utvrzujeme se, že elektronika je tady opravdu několikrát dražší než u nás. S hrůzou zjišťujeme, že celá naše čtvrť je uzavřená kvůli obřímu nedělnímu nočnímu trhu. Nejenom, že neprojedeme, ale musíme zaparkovat motorku někde a taky dost daleko. V turistické kanceláři mají již zavřeno, přestože měli mít otevřeno do 20 hodin. Hledáme aspoň společnost odkud byla motorka přivezena, 3 poradí cestu do leva, 2 do prava. Ve druhé temné uličce, kam jsme zašli to vzdáváme a nezbývá nám než motorku vrátit až druhý den ráno (do kdy jsme ji měli oficiálně pronajatou). To ale znamená dostat se zpět někam k motorce a potom ji nějak dopravit k nám a tam ji někde nechat přes noc... Trhem se prodíráme asi hodinu, všude tuny lidí a doufáme, že vůbec najdeme to místo, kde jsme byli nuceni motorku nechat. Na místě k našemu úleku motorka samozřejmě NENÍ. Někdo ji přenesl o 3 metry dále, aby mohl ještě zaparkovat. To byla úleva. Vyrážíme na motorce tmavými ulicemi na večeři. Najednou jedeme kolem nějakého nápisu, v tu chvíli mi došlo, že to je název té půjčovny, ve které jsme osobně nikdy nebyli! Dokonce tam někdo i byl, klučík zašel někam dozadu, přinesl krabici od bot s obálkami, chvíli něco hledal a najednou nám ukazuje náš pas a ptá se jestli je to ten náš....Neuvěřitelná náhoda a štěstí. Na trhu je stále moc lidí, kupujeme večeři a nějaké dárečky. Na pódiu se střídají falešně zpívající a tančící soubory holčiček, jsou roztomilé. Jsme úplně zničení. Jdeme na chvíli na internet. Skype není špatná věcička, zjišťujeme novinky z domova.

8. den

Dnešek nezačal dobře. Martínek od 2 hodin ráno zvrací. Krabí maso k obědu asi nebylo nejčerstvější. Ach jo. Martínek je pacient, není mu dobře, blinká a průjmuje. Ráno se vydávám do lékárny a vracím se s přesným počtem tabletek a instrukcemi za marodem. Cestou ještě kupuji lepkavou rýži s mangem, ovšem bez polevy z kondenzovaného mléka... To se bude hodit. Martínek dneska rezignuje na jakýkoliv program. Je pravda, že by to byl jen maraton od záchodu k záchodu. Kolem poledne se sama vydávám do ulic. Aspoň, že jsem si vzala foťák. První se vydávám na poštu. V Thajsku funguje více poštovních společností a překvapivě je známka o 6b dražší než v BK. Zbytek odpoledne objevuji wáty v okolí, mapu zatím nevyndavám, ale netuším, kde jsem. Už vím jak vypadá liči strom, tzv. "ličiovník", a taky jsem konečně ochutnala "klobásové korále". Prodávají je se zázvorem a zelím, chutnají skvěle a 1 kulička stojí 1 baht.

Před mnichy si připadám jako slepice. Hezky klopit hlavu. Nerada bych znovu zažila to trapné divadlo, jako v té frontě na autobus, kdy Martin pustil toho mnicha a ten se tím pádem ocitl vedle mě - začal zběsile poskakovat. Když se dostal k "letuškám" co u vchodu kontrolovaly lístky tak jako že jim ho nedá, vedle něho stál nějaký šikmooký turista a taky nechápal proč jim ho nedá, nakonec si ten turista jeho lístek vzal, vrátil a mnich mohl vejít. Oni totiž nesmí s ženami vůbec nic, ani lístek na autobus jim podat... Proč ne. Fotím si mnichy aspoň zezadu, mají všichni krásně šafránové oblečky. Martínek je i po mém návratu ještě úplně zničený. Přináším večeři, pro mě šíleně pikantní bazalkové kuře a pro pacienta zase lepkavou rýži "sticky-rice" pro změnu jak jinak než s mangem. V šest máme mít vyprané prádlo. Odpoledne se na chvíli zatáhlo a byl pěkný liják, padaly provazy deště. Musela jsem se na 15 minut schovat u paní co nám vyprala. Aspoň víme co takové období dešťů obnáší. Je to velmi osvěžující po týdnu veder. Pršet přestává úplně asi až po 2 hodinách, hřmí stále. Na noční trh to dneska nevypadá. Dnešní výlet na slony se přesouvá. Necháme se překvapit jak se Martin bude cítit zítra. Teď nereaguje ani na píchání propiskou. Zatraceně.

9. den

Budíček máme už v 8 hodin. Martínek hlásí, že je mu už lépe. Přemýšlíme o plánu na dnešek. Jednodenní trek na slonech už nestíháme. Jdu na recepci aspoň zaplatit na další dny aby nás nechtěli vyhodit. Zrovna přijel nějaký guide - průvodce pro někoho z našeho GH. Jedou taky na slony a v minibusu mají ještě 2 volná místa! Za 10 minut už sedíme v minibusu. Není nad to nechat věcem volný průběh... Naše dobrodružství začínáme hodinovou jízdou na slonech, pěkně to na nich houpe, okolní džungle je od chobotnatců pěkně zničená. Škoda, že v kempu neměli žádné sloní miminko, jinak byla jízda super, párkrát se stavělo kvůli kakání (slonů samozřejmě!) a taky si jeden koumák vyvlíkl chobot z popruhu a nechtělo se mu zpátky.

Následující trek džunglí ušel, ale 2 vesnice Karenů a Maeů byly poměrně otřesné. Vlezete někomu skoro až do ložnice, koukáte jak má tradičně černé zuby.... Americká rodinka je nadšená a pořád se na něco ptají. Pobíhala tam ohromná prasnice, selátka byla moc hbitá a nedala se chytit. Oběd v ceně byl super (aspoň v tu chvíli jsem netušila žádnou zradu...). Několik chodů, spousta masa, ovoce nakonec. Při obědě začíná pršet, je příjemně. Posledním bodem programu je jízda na bambusových raftech. Martínka šoupli na kormidlo. Je to rozený Tarzan lodivod! Prší a nakonec nás místní ještě pěkně zlili. Necháváme se cestou vyhodit na letišti, ochotně nám zastavili přímo před terminálem, takže jsme se sem nemuseli trmácet odněkud z centra. Loučíme se s naší grupou - 2 holky z Izraele co sem jely oslavovat propuštění z armády (pozn. povinná služba 2 roky pro holky, 3 pro kluky), smíšený pár Angličana a Rusky... a již zmíněná americká rodinka s 2 potomky. Na letišti kupujeme 2 "low cost" letenky zpátky do BK na zítra na ráno. Je to poměrně levné, pohodlné, rychlé.

Hned u letiště je Tesko. Hurá - kupujeme spoustu balíčků (nejrůznější druhy pečiva a ovoce). U kasy bohužel zjišťujeme, že jsme si je měli nechat zvážit, tenhle přežitek u nás už dávno přeci zmizel ne? Zdržujeme frontu, ten pár hned za námi vypadá dost naštvaně, pokladní se ale pořád mile usmívá... lynčování se nekonalo. Tuk-tukem se necháváme hodit až do našeho GH. Máme ještě suvenýrové resty a tak musíme ještě jednou vyrazit na noční trh. Usmlouváme 3 střední lampy za 290b, ale nakonec nám stejně těch 10b nevrátil. Mizera nám ani k tomu nedal žárovky, ale Martík to pohotově po několika metrech zjistil. Vracíme se a jak nás vidí, hned nám je podává. Maminka bude mít z kabelky určitě radost. Musíme ještě koupit extra tašku na dárky už se nám nikam nevejdou. Bez problémů už trefíme do našeho tajného vchodu do "soiky 5", dá se nalézt jenom z jedné strany... Uleháme zničení kolem 23 hodin.

10. den

Od 2.00 zvracím. Ve stejných intervalech jako Martínek před 2 dny. Mám průjem, ale to zvracení je mnohem horší. Nemůžu si nijak lehnout, je mi ve všech polohách hrozně a v některých i hůř. Dojídám Martínkovu dávku pilulek z lékárny. V 7.00 pro nás přijede před GH tuk-tuk, co nás má hodit na letiště. Po problité a pro.... noci nejsem schopná ničeho. Martínek dobaluje, maximálně odpovím co kde je, ale zpětně si toto ráno moc nepamatuji. Tuk-tuk se při pohledu na mě ďábelsky směje. Mám pocit, že cestu na letiště asi nepřežiji. Máme hodinovou rezervu na letišti. Jsem sice unavená, ale už mi není tak moc špatně, což neznamená, že mi je dobře... Za 1 hodinu a 10 minut jsme zpátky v BK. Naším busem číslo 3 za 10b na osobu jedeme na nádraží. Tentokrát přijíždí hned a nemusíme čekat vůbec. Jízda po BK musí být pro řidiče o nervy, ale my jako pasažéři si cestu užíváme.

Bus do Pattaye jezdí pořád, další volný odjíždí za 10 minut, jízda 2,5 hodiny za 117b. Autobus je o něco pohodlnější než do Chiang Maie. Na naše nástupiště přichází 2 metrový odbarvený hokejista Holanďan (indicie - má mega hokejovou tašku, má na sobě hokejový dres, je velikej), dále má diskmana a nahlas si zpívá. Vypadá jako Víťa (pozn. kdo neznáte Víťu, můj spolužák z gymplu). Celou cestu prospím, Martík huhlá, že to není fér. Má spát taky! Na nádraží pro klimatizované busy konzultujeme mapu a LP. LP tentokrát naprosto zklame. Vyrážíme směr moře a asi po 20 minutách narážíme na Tesko, k moři to je asi dalších 20 minut dle mapky. Dohazovačka tuk-tuků chce 100B. Na moje konstatování:" It is 15 minutes walk", odpovídá: "OK, walk!". Jsou malí a drzí! Nakonec stopujeme na druhém chodníku šedou dodávku za 50b. GH BJ vypadá dobře a je o něm i zmínka v LP. Když odcházíme z pokoje vypadává proud. Jdeme to říct paní v recepci... Je to zařízeno tak, aby turisté nenechávali běžet klimatizaci, když nejsou v pokoji. Když jdete ven musíte vyndat klíč z takové mašinky a ta proud vypne. Mají to vychytané. Vyrážíme do města, je odpoledne a celý den jsme nic nejedli.

K moři jsme museli jen skoro z povinnosti, nikdo by asi nepochopil, že jsme nebyli u moře... Teď bych sem všechny nahnala. Pattaya je naprostý humus. Nepořádek, jeden bordel vedle druhého, tedy vlastně kavárny s děvkama na baru. Ty jsou vlastně úplně všude, na pláži, v parčíku. Bílí chlapi tak v průměru kolem 70 let se tady promenádují s Thajkama. My dva v našem věku tady působíme trapně a nemístně. Zítra hned vypadneme. Jediná pozitivní věc, konečně jsem sehnala to koště, které jsem viděla na začátku, ani v BK ani v Chiang Mai jsme ho nikde neviděla prodávat. Chodím po obchoďáku se smetákem v ruce... V Carrefouru si dáváme extra velkou bagetu v Subwayi. Není nad typickou místní stravu, aspoň se nepoděláme. Procházíme kolem několika tržišť, všude jsou stánky s jídlem. Asi mě to vyléčilo, jsme naprosto bez zájmu a prchám co nejdál. klimatizace v pokoji klimatizuje, akorát nás trochu při sprchování znervózňují ty otevřené pojistky metr od nás...

11. den

Dneska jsme spali u celkem rušné silnice hned u pláže, ale byli jsme tak utahaní, že nám ta auta vůbec nevadila. Oblékli jsme si plavky, pečlivě jsme se namazali a vyrazili směr moře splnit bobříka odvahy. Čekalo nás ale malé překvapení, byl odliv a tak bylo moře někde v dálce. Smočili jsme si tedy aspoň kotníky v teplé vodě zkalené od člunů a lodí, kterých bylo kolem vskutku hodně. Pláže ještě v 10 hodin zely prázdnotou. Lehké děvy pospávaly po noční šichtě pod stromy, obchody se v 11 pomalu otevíraly. Snídáme v KFC, opět z bezpečnostních důvodů. Dairy Queen jsem ale neodolala a koupili jsme si medium size dokonalé smetanové zmrzliny s oříšky dle našeho výběru, jedeme napůl. Martík cestou ztratil někde čepičku a tak musíme koupit novou. V Carrefouru je jako ochranka zvláštní zjevení. Padesátník v džínách, s červeným přelivem na prořídlém porostu, zmalované oči a rudá líčka... A navíc mě nechtěl pustit s batohem dovnitř (se všemi doklady uvnitř), nakonec ustoupil chcípák jeden...

Bus nám jede hned, tedy vlastně musíme 15 minut počkat na prázdný autobus. Jede to každých 15 minut! Není to špatné. Za 2,5 hodiny jsme zpátky v BK. Řidič to bere oklikou. Kolem silnice jsou 2 metrové krtince. Je to fascinující hřbitov, asi čínský (dle vlaječek). V Mo Chitu chceme lístky do Ayutthay (za 50b na osobu). Jedeme první třídou a to jsme nic neříkali. Cesta trvá hodinu. Dle pěkného popisu v LP hledáme Tony's Place. Je to naprosto dokonalé místo, báječná atmosféra. Jídlo dole v restauraci dobré. Půjčujeme si hned naproti moprdíka za 350b zase na 24 hodin a vyrážíme do ulic. Není to automat, Martínek u chrámu trénuje jízdu. U mekáče máme při parkování malou nehodu. Martínek omylem přidal plyn, motorka vyrazila vpřed a porazila tu co tam už stála, taková krásná nová, metalízově červená. Pár ulomených plastů, nikdo nic nepoznal, vše bylo podle nich a hlavně dle majitele naprosto OK. Brr, to byl ale zážitek. Nikam na motorce už jet nechci, jsem naštvaná, nemluvím. Večeříme raději v GH.

12. den

Dneska má Martínek narozeniny, v noci bude úplněk tak na dnešek vychází i Buddhovy narozeniny. Ó, jak slavný to den! Ayutthaya je plná zřícenin, je velice rozlehlá. Nemít motorku, tak nikam nedorazíme. Pěšky v tom horku to moc nejde a půjčit si kolo (které LP vřele doporučuje) je sebevražda. Málem mě na chodníku zašlápl slon, je pravda, že tam měl svojí trasu, ale nějak jsem ho tam tak volně nečekala. Nakonec jsme odpoledne objevili i "Elefantího KRAALE". Sem moc turistů taky nedorazí, bylo to dost za městem a už jsme nedoufali, že jedeme dobře. LP říká, že bus do Lopburi jezdí každých 13 minut, už ale nezmiňuje, že poslední jede už v 15 hodin. Řidiči nás nechávají na nádražíčku asi 40 minut vydusit, potom nám jeden prozradí tajemství, že se tam můžeme dostat vlakem, hodí nás na nádraží. Třetí (jedinou) třídou za 13b na osobu. Jede nám to až za hodinu, přívozem jedeme na druhou stranu řeky, málem nestihneme odjezd. Vlak přijíždí na minutu přesně. Na poslední chvíli se ale rozhodneme přejít na druhou stranu vlaku, nevíme totiž z jaké strany se nastupuje... no a zasekla se nám přezka v kolejišti. Mašina se zuřivě rozhoukala, Martík na poslední chvíli vyrval krosnu...

Lopburi je malé městečko. Od nádraží jdeme poměrně živou ulicí, turisté nikde (ve vlaku jsme taky byli jediní...). Hledáme ubytování, ulice jsou prázdné, nikde nikdo a to je teprve 21 hodin. Asia Lopburi hotel (!) je velký, komunisticky megalomanský hotel, co se týče velikosti a asi i vybavení. V koupelně máme švába (žádnou chudinku), Martínek ho chce po večeři až se vrátíme přiklopit na noc kelímkem, nedovolí mi ho zašlápnout. Večeříme v KFC hned za rohem, je to bezpečné a jinde už mají stejně asi zavřeno. Šváb na nás nepočkal a někam odešel. Koupili jsme si v 7/11 ještě v BK ve skleničce vlaštovčí hnízdo. Ze zvědavosti, nevíme k čemu to je dobré.... Není to vůbec dobré..., ale zkusit jsme to museli. Hotel slouží dle hluku v noci jako ubytovna pro místní, možná tu bydlí trvale, těžko říct. Ráno jsou na chodbě hnusné igelitky s odpadky. Je tu výtah, jdeme raději pěšky nahoru a i dolů.

13. den

Vstáváme časně a kolem osmé se už vydáváme na obhlídku města a památek. Hned proti hotelu je vchod do Královského paláce. Tedy bývalého a dnes jsou už z něj jenom ruiny. Zahrada je pěkně upravená a je zde i muzeum. U vchodu si nás všimla nějaká paní, zamávala na nás jako, že nám někoho zavolá. Po 10 minutách nikdo nedorazil a tak jdeme dál.

Zajímavý je také wát jakoby zaklíněný v trojúhelníku uprostřed křižovatky. Míříme k opicím. Najednou jednu vidíme nad námi na stožáru, rychle ji fotíme, aby náhodou neutekla... opice opravdu nikam nespěchá... Hurá aspoň jedna... Otočíme se a najednou vidíme, že přes ulici jich je asi 30, malé, velké. Jsou všude a další šplhají po domech, houpou se na vedení. Uprostřed je oplocený blok mezi ulicemi. Je to wát indického boha Kálí s opicemi. Platíme vstupné 30b a bereme si pytlíček slunečnicových semínek. Překvapivě k němu dostáváme i neobjednaný bonus - bambusový klacek. LP se zmiňuje, že opice bývají k turistům nevděčné... Co tím asi chtěli říci? Je to úžasné. Jsou tu i malinké opičky - miminka. Všechny se dají krmit, z ruky! Natáčím je kamerou a najednou mi něco skočí dost z dálky zezadu na batoh. Tyto záběry a hlavně zvukový doprovod stojí za to... Lezou na hlavu, kradou nám čepice. Totálně mi sežraly ten zbytek buxusového svatebního věnečku, co jsem měla celou cestu na batohu. Zbyly z něho jenom takové 2 natáhlé anténky z drátu. Víc než 6 opic na batohu neunesu, když se roztočím jako "mixér" opičky hezky odlétají. Dalším jejich úlovkem je Astrid, krém na opalování, který jsme měli v pohotovosti v postranní kapse. Ještě, že nám neukradly repelent.

Na ulici kupujeme od ošklivé babky kilový trs liči, dražší než v BK. Je to neumyté a mám v plánu to sníst v autobusu. Stíháme akorát check-out z hotelu v poledne. Na ulici nasedáme do autobusu jedoucího na nádraží, pěkný kus cesty by to byl pěšky. Ve dne je Lopburi větší než v noci... Na konci cesty jsem od lichi pěkně ulepená, ale snědla jsem to všechno! Martínek nechtěl... V BK nasedáme na náš oblíbený a osvědčený bus číslo 3 a vyrážíme zase do Khaosanu. V Orchid GH mají volný pokoj, dokonce jsme si o něco polepšili, ale je o něco dražší, celých 400b. Cpeme se na ulici zase ovocem, nudlemi a palačinkami s banánem a kondenzovaným mlékem. Máme ještě chuť na koktail. Hledáme nějaký bar, nacházíme záhy, sedíme, popíjíme a sledujeme ruch na ulici. Postele máme oddělené, klimatizace je výkonnější a je nám zima. Martin se omylem utřel do "přikrývacího ručníku" a teď máme jen jeden na přikrytí. Spím v ponožkách a celkem mrznu. Důkladné prohledání zavazadel necháváme až na ráno.

14. den

Budím se v jednu v noci, zjišťuji, že už naskočil signál. Po dvou dnech jsem už začínala mít obavy, že mám po telefonu. Rychle píšu domů, už měli strach, že se takhle dlouho neozýváme. Ráno balíme a důkladně všechny věci kontrolujeme. Padáme z hotelu, loučíme se, byli tak milí. Kupujeme poslední nudle, jsme u našeho oblíbeného stánku a zase první, nemá ještě ani nakrájenou zeleninu tak ji strouhá přímo na pánev. Na zastávce čekáme asi 25 minut, ani A2 ani 29 ani 513, nakonec nás nějaký studentík posílá za roh. Na jiné zastávce zase čekáme, a přitom jsme tu A2 tady jezdit viděli, že by to bylo za jiným rohem? Prý 59 jede na letiště. Nasedáme, platíme 22b na osobu a vyrážíme. Je 10.00, letí nám to "až" ve 12.40. V jedenáct jsme pořád v tom stejném autobusu někde v BK. Pro změnu Martínek teď moc nemluví a když tak to stojí za to. Stačí, že se mě ptá kolik je hodin, a že to asi nestihneme, a jestli nepřesedneme na taxíka. Vlastně by to asi nebylo úplně od věci! V autobuse zřejmě nikdo kolem nerozuměl anglicky až se najednou přitočila starší paní s perfektní angličtinou, že to bude OK a že řidič ví v kolik nám to jako letí. V 11.31 vybíháme z autobusu, běžíme ještě dost dlouho. U check-inu nám slečna oznamuje, že je posledních 5 volných míst. Vypadá to, že jsme to stihli. Na palubě zjišťujeme, že máme sedadla asi 30 řad od sebe, hlavně že jsme v letadle! Jsme dost rádi, že nemusíme čekat a hlavně platit novou zpáteční letenku. To by zamrzelo a hlavně by se to špatně vysvětlovalo. Nějak jsme tu časovou rezervu špatně vypočetli.

Jsme v letadle a vracíme se domů. Bylo to úžasné. Viděli a zažili jsme toho opravdu hodně, nenudili jsme se. Hezky jsme si to užili, takže svatební cesta stála opravdu za to!

Jak jsme do toho praštili!

Tak jsme se v dubnu 2006 rozhodli, že do toho praštíme.



A po roce....


A po dvou....

Asie léto 2008

Tak včera jsem si koupila Lonely Planet "průvodceho" Hong-Kong, v angličtině, rok vydání 2008! Jako bonus obsahuje i Macao, což jsem musela ostudne dostudovat, kde že se nachází. Takže uvidíme kam se všude podíváme. A doufám, že třeba mrknem i na ten Taiwan. Letenky už máme a vypadá to, že bychom měli letět někdy v červenci. Má tam pršet, být dusno a olympiáda se kvapen blíží.

GALERIE - fotky Paříž 2007 (listopad)

GALERIE - fotky Paříž 2007 (listopad)

Paříž 2007 (listopad)

Na podzim tohoto roku jsem získala v práci konečně zaměstnanecké (zvýhodněné) letenky, a tak byla jasná volba kam si na skok (5 dní) zajedeme.

Přes počáteční obtíže se ztraceným pasem, málem uletělým letadlem do Paříže, ukradeným mobilem a definitivně uletělým letadlem při cestě zpět do Prahy jsme se měli báječně!

1. den

V práci nám změnili vedení a konečně máme mít od listopadu nárok na zaměstnanecké letenky! Doma jsem se velkého nadšení nedočkala nebo to alespoň Martin výborně skrýval. I táta, jak se náš odlet blížil, se stále častěji ptal, jestli už máme zpáteční letenky... Stand-by letenky fungují jako letecké taxi, je volno-letíte, není volno-musíte si počkat. Obsazenost byla 14 dní předem tak na 50%, což vypadalo nadějně. To ráno 1.11. jsem si ještě ráno skočila na cvičení z prognostiky, cestou vyměnila "kapesné", nakoupila impregnační sprej na boty a nezbytné "šušenky" na chroupání. Ve dvě opouštíme byt a u KFC v Dejvicích ještě narychlo pojídáme jedno "kurvíto" a stripsy. Pán na check-inu nám bez problémů proměnil tickety v letenky a odbavil nám jednu tašku. Máme to! Ještě zbývá pojištění, což jsme nechtěli dělat předem, co kdyby to nevyšlo. Do boardingu zbývá 10 minut, do odletu 35. Svižně jdeme přes oba terminály do úplně nejvzdálenějšího budníku. Slečna rychle vyplňuje formuláře. U první pasové kontroly zjišťuji, že v mojí kouzelné tajné složce nemám pas. Že bychom si ho nechali odbavit!?! Nene, naposledy jsme ho měli u té slečny v pojišťovně. Letím zběsile zpátky, už v půlce cesty tam nemůžu (navíc jsem si zapomněla samozřejmě sundat bágl). Slečna u "České" (pojišťovně...) mi podává okamžitě pas, taky nás mohla slepice jedna nechat vyvolat! Letím zpátky, kradu někomu prázdný vozíček na kufry (nikdo poblíž nebyl) a odstrkuji se jednou nohou jak na koloběžce. Martin čeká naštěstí ve frontě. Předbíháme všechny lidi na 1. pasové kontrole se slovy, že nám to brzy letí. Předbíháme další lidi u rentgenu se slovy, že nám to letí za 5 minut (což byla lež, protože ve stejnou minutu mělo letadlo už odlétat). Hledáme gate D4 a je to naštěstí ten nejbližší hned u nás. Jdeme pozdě, už mají zablokovaný počítač a hlavně nás prý už vyškrtli. Vzaly si ale naše pasy, jedna někam odběhla, všechny mlčely. Asi nás tam pustí. Nakonec nás ale pustily! U vchodu nás dokonce "přivítal" náš pilot o všem se slovy: "Tak to jste vy, na které čekáme?!?" Jako kdybychom to asi nevěděli, jdeme letadlem a stydíme se (aspoň já jsem určitě klopila zrak). Dosedáme na naše místa a už mi letuška zase nese pas, že bych ho zase někde nechala, asi u těch jak dělaly "problémy"... Stevard se hned nápomocně ptá jestli nám může donést něco k pití, jsem celá rudá, splavená, zpocená a nemůžu popadnout dech, ale sedíme v letadle a přes všechny nástrahy odlétáme. Po necelých 2 hodinách (1 hodina 40 minut) dosedáme. Taška přijela mezi prvními (podle pravidla LIFO - last in, first out).

Na informacích se anglicky se 2 klíčovými slovy ve francouzštině ptáme, kde si můžeme koupit lítačku na metro. Slepice se přihlouple smála, že chceme koupit metro... Jdeme a jdeme směrem k 1. a 3. terminálu, tam má být vlakové nádraží. V dlouhé frontě čekáme na lístky. Ptám se už jenom francouzsky, s angličtinou z nás dělají jenom blbce, aspoň si opráším své maturitní znalosti. Automaticky nám markuje 1. až 6. zónu se slovy, že tady jsme přeci v 6. zóně. Jsme předem připraveni. Za dalších 8,5 pro jednoho máme lístky z letiště do naší 3. zóny (zpátky jsem už ale vychytaně jeli z poslední stanice 3. zóny až na letiště za polovic, tedy 4,5...) Jízdenka Paris Visite na 5 dní, 1.-3. zóna (centrum) za 27,5 na osobu. Uf, takovým tempem by naše prasátko dlouho nevydrželo... Na nástupišti Martin vybírá správný vlak. Bych asi jela opačným směrem! Vedle nás sedí 3 Finky, jů hned bych jela na sever, ale i Paříž bude určitě stát za to. Na Gare du Nord přesedáme na naší dvorní oranžovou dráhu 5. Metro je starší, poměrně čisté, všude jsou černoši tak ze 40%. Je plno, Martin je 2 lidi ode mně, úplně u dveří. Nějaký 2 metrový černoch mu něco vykládá. Martin mi říká, že po něm něco chce, ale že mu nerozumí. Odpovídám Marťasovi, že JÁ se s cizími lidmi nebavím. Aby se Martin u dveří nemotal s notebookem tak ho od něj vytahuji. Za chvíli po té už jsme v zastávce a Martin vykřikuje, že nemá mobil a to ho měl v bundě vevnitř v náprsní kapse. Ten zloděj měl celou dobu prý před sebou igelitku a tím se výborně kryl a jak něco mlel tak ještě víc odvedl pozornost. Vybíhá v mžiku za pachatelem ven z metra, já se v šoku ověšená batohem, příruční taškou a již zmíněným notebookem soukám z plného metra ven. Vidím jak zabíhají o 2 vagóny dál do naší soupravy. Dveře se zavírají, metro odjíždí a já tam zůstávám úplně sama stát na peróně. Celá rozklepaná nastupuji až do přespříští soupravy, ale hned to další zastávku zase vystupuji. Ptám se nějaké slečny co mám dělat.

Hotel má být asi za dalších 6 zastávek, snažím se nějak logicky uvažovat, kam se vydat. Oba víme, kde máme hotel tak se snad potkáme tam. Hlavou se mi honí to nejhorší, pořád se šíleně klepu. Na naší "Eglise de Pantin" vidím stát Martina. Sem se pořádně rozplakala... Má dokonce zpátky i svůj telefon. Když vběhli zpátky do metra tak černochů tam prý už byla většina. Marťas řekl anglicky nějakému pánovi hned vedle, co se mu stalo, tes se prý na zamračil a rozzlobeně zlodějovi něco říkal. Lupič si s ním, ale najednou kamarádsky plácnul a začali se vesele a nerušeně bavit jako by nic. Nějaká paní na další zastávce vystupovala a Martinovi jenom odpověděla, že mu rozumí, ale že sorry. Martin stál napůl ve dveřích - vlastním tělem je zatarasil a několikrát zavolal POLICE. Byl mu rychle vrácen mobil, vystoupil a následujícím metrem dorazil na naší zastávku, kde jsme se po chvíli zase šťastně a ve zdraví setkali. Hotel Ibis byl hned u metra, což jsme také tak chtěli. Lehce vybaluji, Martin chytá WIFI, ale úplně se nedaří. Jdeme se ven najíst, je po 22 hodině. V internetové kavárně za 2 eura na hodinu skypujeme. Zuzka nám bleskově zařizuje na Vodafounové help lince roaming. Šikovná sestřička. Martin si dává super gyros a tunou oblohy a já mám jehněčí špíz. Úplně mrtví se v koupelně marinujeme v horké vaně - jak příjemné! O půl noci jdou zombie spát.

2. den

Takhle hroznou noc jsem dlouho nezažila, každou hodinu se budím a koukám kolik je hodin. Konečně ráno. Mě ty zážitky včera nějak zdeptaly... Za hodinu máme na hotelovou snídani a potom hurá vstříc Paříži. Vydáváme se po ráno na Sacre Coeur, vystupujeme z metra doufáme, že poblíž. Dost jsme se ve finále prošli. Nakonec se ptáme na směr a paní nám říká doslova že musíme "monter", jakože vylézt někam. Po zdolání 4 velmi prudkých schodišť a pak po zalezení za 1 roh se nám ukazuje bazilika v celé své kráse. Vstup dovnitř je zdarma. Za hodinu má začít mše tak se možná nevěřící Tomášové (jako my) vrátíme na varhany. Před kopulí je několik artistů, pán na vozíku co za den uváže asi milion pudlíků, dále nebezpěčné žonglující chlápek s takovou tou špulkou co mu dost často někam odletěla a ještě jedna "oduševnělá" fontána. Usedáme na lavičku s výhledem na město jako na dlani se Sacre Coeur v zádech poslouchajíce pána co pár metrů od nás hraje na harfu. Ó, jaká krása. Pobíháme po vršku a odoláváme nájezdů umělců, kteří by zvěčnili naše tváře na plátně. Na mši se hrne hodně lidí, varhany hrají úchvatně, jeptišky hezky zpívají. Martík měl zase pravdu a když prcháme ven tak i já si všímám, že jsem nás usadila do sekce pro modlící se... Ale kdybychom seděli někde jinde, tak nebudu přímo pod kopulí!

Montmartre by měl být nedaleko. Uličky nejsou zakreslené v mapě a tak se ptáme opět na směr. Paní je zmatená, Montmartre /simeNtiér/ nezná, potom jí docvakne, že asi chceme Montmartre /simetiér/ a ukazuje nám kam dál. Našli jsme akorát Emila Zolu a někde by tam měl být i Ampér (a to jsem chtěla jít za Piaf...). Překvapivě se tu vesele a živě pohrbívá dál. Úplně náhodou narážímě na Moulin Rouge. Lístky nejsou, což nebyly na dobu našeho pobytu už minulý týden. Aspoň ušetříme 15 euro za vstup pro jednoho s jídlem, nebo 100 pro jednoho bez jídla jenom s půlkou lahve šampaňského. Takový prachy abychom se dívaly na obnažené kankánové tanečnice. Tahle ulice je vlastně jeden sex shop vedle druhého. Musíme se sem ještě v noci, to tu prý jsou ještě prostitutky! Motáme se pod Sacre Coeur a jaké je naše překvapení, když se objevíme zase nahoře. Dolu to jako prďáci sjedeme "funikulérou", tedy lanovkou. Dole je karusel, ale jsou tam jenom malé děti, a to jsem se tak těšila... Opravdu tu dole stojí 2 tlupy černochů a motají uloveným turistkám náramky. Strategicky zabírají obě cesty nahoru, takže nejde je obejít. Jeden se k nám podezřele rychle sunul, ještě pevněji jsem sevřela foťák jednu rukou a druhou Martínka, možná bych ho tím foťákem i bacila (toho černocha tím foťákem samozřejmě...) Jako kompromis volíme odpolední siestu v hotelu. U našich včerejších Turků kupujeme gyros a "cecíky". Přestože se tzatziky píšou tady úplně stejně jako u nás, obsluha nějak nemohla pochopit co chceme. Z cukrárny si jako moučník neseme 2 sladké tyče (pečivo) a jeden zákusek. V pět se po malém souboji. Matínek by ještě odpočíval.

V pátek mají mít v Louvru po 18 hodině pro studenty vstup zdarma. Vystupujeme u Vítězného oblouku, z počátku se vydáváme po širokém a hlučném boulevardu dolů, ale není to Champ Ellysés. Brzy svoji chybu zjišťujeme a podchodem se vydáváme opačným směrem již správně. Elyzejská pole jsou "jako" náš Václavák, ale ohromný a je tu několik pruhů v obou směrech. V dálce svítí ruské kolo. Stromy jsou ozdobené, připravené na Vánoce jenom je rozsvítit. Když dojdeme tu dálku ke kolu (8 euro) tak musíme ještě přes park až k Louvru. Je tma, jdeme a jdeme a jdeme jak po Letné. Fotíme Eiffelovku a kolo. U pyramidy je hafo lidí, z dálky vypadají jak rojící se mravenci. Za překvapivých cca 10 minut jsme uvnitř. Martík si kupuje u automatu za 6 euro lístek (do 18 hodin je plné vstupné 9 euro), já chystám ISIC kartu. Koza Líza je obklopena davem a je kryta 2 skly. Není to žádný obr, ale zase tak malá taky není! Na to, že jí tu furt někdo otravuje tak se pořád usmívá a to úplně na všechny a všemi směry ať stojíte kdekoliv... Ještě na skok k Rembrandtovi a spol a sbohem Louvre. Bolí nás nohy i záda. Jdeme na metro a potom skoro přes celou naší oranžovou čtyrku až do hotelu. Ještě koupit pití na noc. Usínám tak do 3 vteřin a spím jako obvykle celou noc.

3. den

Ráno začínáme opět výbornou snídaní, trochu jsme se opozdili a obsluha lehce nestíhá. Se spokojeně naplněnými bříšky vyrážíme do města - dnes žádné velké plány, máme třetí den a je třeba se šetřit. Kostel Madelaine s korintskými sloupy nacházíme díky jeho velikosti bez potíží. Naproti je cukrárna - sýrárna. Ve výloze mají sýry různých tvarů i barev. Dortíky zlobené lupínky plátky zlata, za 50 euro, kdo by odolal. Ale vypadaly celkem jedle. U Obelisku nás míjí ministr Kalousek s manželkou, což soudíme podle toho, že s drželi za ruce. Sice jsem chtěla potkat někoho jiného, ale aspoň něco. Svět je totiž malý. Na Motnparnassu je o víkendu trh - nejrůznější čerstvé ryby, nádherné velké krevety, opět sýry, ovoce, zelenina, čerstvé bylinky a houby. Nádhera, moje srdce plesá, ale co bychom s tím tady dělali, s prázdnou jdeme dál. Pro změnu opět odpočíváme na hřbitově, tentokrát Montparnasse, má tu odpočívat Maupassant, ale nenašli jsme ho.

U katakomb čekáme skoro hodinu ve frontě, je to opravdová hrůza, naštěstí není zima. Vždycky tam pustí tak 20 lidí a pak zase dlouho nic. Nakonec to stálo celkem za to. Marťas platil 7 euro, já studentských 3,50. Ve zkratce 1,7 km, 150 schodů dolů, 80 nahoru, dle instrukcí to není pro slabé, labilní lidi a děti. Těžko odhadnou kolik tu je asi lidí - MOC, prý milióny. V předu jsou pěkně srovnané dlouhé stehenní kosti, občas dekorativně proložené horizontální linkou z lebek, zbytek ostatních kostí tvoří výplň vzadu kam dohlédnete. Někdo si evidentně vyhrál, spíš je záhadou jak to sem dostali. Nahoře v kavárničce si Martin dává kávu, já čokokoládu a potom výborný tvarohový koláč za 2,50... Vláčkem jedeme k Lucemburské zahradě - přeci jenom na podzim není tohle konkrétní místo úplně to pravé. Přesto zahrada u Senátu je v obležení. Francouzi o víkendu se všichni vyhrnou ven. Za rohem je Pantheon, ale jenom ho fotíme. Ten už bychom nemuseli dneska přežít. Metrem na "gáru" (Gare du Nord) a na naší "bobinu" (zastávka Bobiny) už trefíme. V čínském bistru si nabíráme několik druhů závitků, taštiček, rýži a výbornou pikantní krevetovou směs. Přestože jsme ještě chtěli po večerní siestě zpátky do města (že bych chtěla jenom já?) - ven jsme se už nedokopali...

4. den

Protože jsme se včera poměrně málo činili, musíme (samozřejmě že nic nemusíme), musíme to dneska všechno dohnat. Před osmou jdeme na snídani a podle Martínkem nastudovaného plánu vyrážíme do města. Na zastávce, kde má být Eiffelovka, po ní ale není ani památky a to kroutíme hlavami jak o život. Jdeme za davem a najednou o jeden krok dál se jako zázrakem objevuje. Je 9:20 a množství lidí v několika ohromných frontách nás děsí. Ta nejvzdálenější fronta je naše, tam je lidí o poznání méně, hezky pěšky do 2. patra a pak za odměnu výtahem až nahoru. Přestože nás světelný billboard informuje, že pokladna je až ve druhém patře, už dole platíme 4 a 3 eura. Výstup je naprosto v pohodě, lidé na ulici pod námi jsou stále menší a menší. U výtahu je zase fronta tak na 25 minut, ovšem když jsem u cíle tak nás pán posílá k nějaké pokladně (stejně tak činí u každého třetího návštěvníka). Za další 3 eura jedeme až na vrchol, dolů už jedeme zadarmo... Je slušné počasí, čas od času vysvitne sluníčko, trochu ale fouká vítr. Potkáváme tady poprvé nějaké 2 páry Čechů.... hmm. Dále pokračujeme do Versailles. První neděli v měsíci je vstup zdarma. Stojíme hodinovou frontu (postupně projdeme 5-ti řadým hadem). Lůďa XIV. si uměl užívat. Je tu dost lidí, ale místa je taky dost. Zahrady jsou i podzim krásné a upravené. Na vláček ani vozítko nemáme chuť a vracíme se do centra. Vystupujeme u Invalidovny, fotíme rovněž jenom z dálky. Protože jsem už musela třikrát podlézat turniketem v metru, reklamuji u slečny jízdenku. Martínek furt prochází bez problémů a mě je vystaven duplikát (asi jsem tu kartičku moc ošoupala) a zase můžu vesele "kompostovat" lístek (composter le billet = štípnou si lístek).

Další výstup z metra je o 2 zastávky dále a to u katedrály Notre Dame. Quasimodi tu není, za to fronta ano, sice ne moc vražedná, ale ani jednomu z nás se už nechce nikde a na nic čekat. Do hotelu se vracíme skoro z konečné naší oranžové pětky. U Číňana bereme tentokrát s sebou mnoho balíčků, závitků, omáček a masa. Na hodinu usínáme. V sedm jsme zase u "Madlenky". Úplně náhodou jsme stihli i mši, teda spíš zase ty varhany, zpěv nic moc, a tak záhy prcháme. Ty varhany mě ale berou! Hořčicový krám je zavřený. Až zítra v 10 to snad sem stihneme. Většina krámů je v tuhle hodinu večerní a hlavně v neděli zavřená, aspoň ušetříme. Ruské kolo u Louvru se naštěstí točí. Je to super, sice trochu zima, ale hřeje nás mládí a tak.... Točíme se jak o život, snad nevytočíme závit a měníme strany točení. Za kolem u východu mají vafle, ale vítězí churros, ty jsem měla naposledy ani nevím kdy... Paní nám dává 1 navíc, tedy 6, ještě že tak, asi bychom se o toho posledního lichého poprali. V pytlíku nám zůstává asi půl kila cukru... Jdeme zpět nahoru od kola směrem k Vítěznému oblouku. Naštěstí alespoň Yves Rocher má jako jeden z mála otevřeno. Kupuji si tam i "kabelku" a zbytek večera jsem za "dámu". Akorát ten igelito-šusťák po mé "spešl" membránové bundě trochu klouže... Posledním bodem dnešního večera je Pigalle, ulice kde mají být lehké děvy a je tu i Moulin Rouge, ten se točí a svítí. Žádné děvky ovšem nenacházíme... jaká škoda... Večer balíme, zbytky nechám až na ráno. Jsme zničení a jdeme kolem půlnoci spát.

5. den

Ráno začínáme opět optimisticky snídaní. Dobaluji poslední věci. Dneska bude krásný den. Obloha je úplně azurová, naprosto bez mráčku! Hbitě se metrem dostáváme ještě jednou na Sacre Coeur. Město je po víkendovém ruchu naprosto tiché a liduprázdné, na to že je 10 hodin, nikde nic a nikdo. Nemá to chybu. Pro mě asi nej zážitek. Tohle místo si pamatuji, když jsem tady byla s našima před moc lety asi v mých 4 letech... Nějaká Japonka nás ochotně fotí. Máme krásné fotky. Poslední místo, v duchu se loučím, ale není mi smutno. Je tu nádherně. Kousek je pošta, čekáme asi půl hodiny ve frontě a to před námi bylo asi jenom 6 lidí. Když jsme na řadě tak je již za námi tak 15 lidí. Platíme 0,60 eura za jednu známku. Olizuji známky, lepím je na pohledy a necháváme je u paní na přepážce. Vesele a v dobré náladě se vydáváme na metro a tentokrát již naposledy do hotelu. Vyzvedáváme bagáž, platíme ubytování a snídaně a vydáváme se zpět na letiště, je před 11 hodinou. Na "gáře" se stavujeme ve "voňavém" obchůdku a kupujeme 2 dárkové kozí sýry.

Po zkušenostech s cestou do Versailles, tedy do 6. zóny, je výhodnější dojet do poslední stanice naší zaplacené zóny (t.j. třetí zóna) a od této zastávky koupit potřebný lístek. Vystupujeme jako jediní z vlaku někde, kde opravdu chcípl pes a k našemu překvapení je jízdenkové okénko zavřené. Ptáme se nějakého indického páru, co šel kolem. Stojíme u automatu co vypadá, že z něho mají vypadnout jízdenky. Ani Ind netuší jak mašinu obsluhovat a zběsile mačká čudlík s nápisem ve francouzštině "snížené jízdné", což bylo v našem případě evidentně k ničemu. Nakonec nám ale anglicky poradili, ať sjedeme do další zastávky, tam teď prý byli a tam je okénko určitě otevřené. Za 10 minut nám jede další vlak. Na živějším nádraží procházíme chodbou, u turniketů stojí asi 5 policajtů, tak před nimi tedy rozhodně nebudu turnikety podlézat. Naštěstí je náš východ jinde... Směruje nás nějaký milý a ochotný Franacouz s manželkou. Vysvětlujeme mu, že na předchozí zastávce bylo zavřeno, správně usuzuje, že nemáme lístek.

U východu je k naší smůle dvojitá zábrana - jak turniket, tak lítačky, které člověk tedy opravdu nepodleze ani nepřeskočí. Jenom přátelsky utrousí, že aby se člověk dostal ven bez lístku, takže musí být k někomu dost přitisknutý ("you have to be very close to someone"). Necháme je málem skoro odejít, rychle uvažujeme co dál, najednou rychle shazuji u Martina věci a několika skoky jsem u našich "zachránců" stíhám akorát prohodit, že se tedy k němu přilepím a už jsem venku. Kupuji lístky ze 4. zóny až na letiště, oba za 8 euro. Takže půlku než nás to stálo poprvé, stejně to je dost... Jako královna se dostávám přes turnikety zpět k Martínkovi. Celou cestu si říkáme, že pojedeme až na konečnou, tedy terminál 2 ovšem na předposlední zastávce si uvědomujeme, že nevíme odkud nám to letí, na poslední chvíli se dostáváme z vlaku, je 12 hodin 5 minut. Letí nám to v jednu. Jdeme někam, nikde nesou cedule. Nějakým super moderním vláčkem popojedeme až na konečnou tedy terminál 2. Informace jsou zavřené, ale na obrazovce zjišťujeme odkud nám to letí. Letíme k D2, jak je již naším dobrým zvykem na letišti toho moc nenamluvíme. Když se konečně dostáváme přes pasovku k odbavovacím místům, tak nám slečna akorát oznámí, že jdeme pozdě, že na STAND BY musíme být na letišti 2 hodiny předem (že by 20 minut nestačilo!?!). Pápá. Jdeme se kouknout na odlety a překvapivě naše letadlo má hodinové zpoždění. Ha, to je šance, ještě tuhle informaci ověřujeme u kolem jdoucího Francouze.

Nejblíže je odbavovací část pro první třídu, trapně se suneme k slečně, ukazujeme ji naše prázdné letenky, slečna někam volá, stejně jako ta první, že tady má dva lidi, kteří jdou pozdě..... Zase nic. Přestože bychom měli letět jenom čistým AF letem, který je další až šest, nabízejí nám let v 15.45 což je poměrně za chvíli. V Pizza Hutu si mlčky dáváme jídlo, tedy spíš Martin, já jsem nějak neměla chuť. Chtěla jsem pití bez ledu, ale jak se řekne led? Napadlo mě říct, prosím pití bez těch malých kousků... Á, glasson! Jak jednoduché. Ještě komičtější byla situace u vedlejší pokladny. Tam se slečna pokladní snažila cizinci ukázat na prstech 8 (euro), pět ukázala bez problému, ale jak tam dostat ty 3, to byl oříšek. Malém si zlomila prsty u ruky! Ve dvě měli otevřít check-in na naše letadlo. V půl třetí už kolem pobíhalo dost nervózních lidí, konečně dovalily 2 dámy. Nám bylo řečeno, že místa jsou a ať přijdeme pro místenky za 40 minut. Co se vleče neuteče, čas se vlekl no hrůza. V půl vyrážíme pro místenky! Hurá máme je! Sice nebudeme sedět u sebe, ale hlavně že letíme a nemusíme čekat až do šesti. V letadle opravdu sedíme přes uličku a oba u okénka. Je to divné proč nás nedal k sobě, kdyby bylo letadlo plné, ale tady byla tak 1/3 prázdná. Čekám až do rozsvícení kontrolky pro zapnutí bezpečnostních pásů, to by už nikdo snad nastupovat neměl a střel hbitě se sunu k Martíkovi. Let byl dokonce o 20 minut kratší. Taška nám dorazila opět jako prvním, další výhoda! Jsme zpátky doma, poměrně zničení. V 19 hodin jsme už doma. Žádná pohroma nás nečeká, květiny to přežily, žádné jídlo nám neběží naproti. Bylo to krásný podzimní výlet do romantické Paříže.