V práci nám změnili vedení a konečně máme mít od listopadu nárok na zaměstnanecké letenky! Doma jsem se velkého nadšení nedočkala nebo to alespoň Martin výborně skrýval. I táta, jak se náš odlet blížil, se stále častěji ptal, jestli už máme zpáteční letenky... Stand-by letenky fungují jako letecké taxi, je volno-letíte, není volno-musíte si počkat. Obsazenost byla 14 dní předem tak na 50%, což vypadalo nadějně. To ráno 1.11. jsem si ještě ráno skočila na cvičení z prognostiky, cestou vyměnila "kapesné", nakoupila impregnační sprej na boty a nezbytné "šušenky" na chroupání. Ve dvě opouštíme byt a u KFC v Dejvicích ještě narychlo pojídáme jedno "kurvíto" a stripsy. Pán na check-inu nám bez problémů proměnil tickety v letenky a odbavil nám jednu tašku. Máme to! Ještě zbývá pojištění, což jsme nechtěli dělat předem, co kdyby to nevyšlo. Do boardingu zbývá 10 minut, do odletu 35. Svižně jdeme přes oba terminály do úplně nejvzdálenějšího budníku. Slečna rychle vyplňuje formuláře. U první pasové kontroly zjišťuji, že v mojí kouzelné tajné složce nemám pas. Že bychom si ho nechali odbavit!?! Nene, naposledy jsme ho měli u té slečny v pojišťovně. Letím zběsile zpátky, už v půlce cesty tam nemůžu (navíc jsem si zapomněla samozřejmě sundat bágl). Slečna u "České" (pojišťovně...) mi podává okamžitě pas, taky nás mohla slepice jedna nechat vyvolat! Letím zpátky, kradu někomu prázdný vozíček na kufry (nikdo poblíž nebyl) a odstrkuji se jednou nohou jak na koloběžce. Martin čeká naštěstí ve frontě. Předbíháme všechny lidi na 1. pasové kontrole se slovy, že nám to brzy letí. Předbíháme další lidi u rentgenu se slovy, že nám to letí za 5 minut (což byla lež, protože ve stejnou minutu mělo letadlo už odlétat). Hledáme gate D4 a je to naštěstí ten nejbližší hned u nás. Jdeme pozdě, už mají zablokovaný počítač a hlavně nás prý už vyškrtli. Vzaly si ale naše pasy, jedna někam odběhla, všechny mlčely. Asi nás tam pustí. Nakonec nás ale pustily! U vchodu nás dokonce "přivítal" náš pilot o všem se slovy: "Tak to jste vy, na které čekáme?!?" Jako kdybychom to asi nevěděli, jdeme letadlem a stydíme se (aspoň já jsem určitě klopila zrak). Dosedáme na naše místa a už mi letuška zase nese pas, že bych ho zase někde nechala, asi u těch jak dělaly "problémy"... Stevard se hned nápomocně ptá jestli nám může donést něco k pití, jsem celá rudá, splavená, zpocená a nemůžu popadnout dech, ale sedíme v letadle a přes všechny nástrahy odlétáme. Po necelých 2 hodinách (1 hodina 40 minut) dosedáme. Taška přijela mezi prvními (podle pravidla LIFO - last in, first out).
Na informacích se anglicky se 2 klíčovými slovy ve francouzštině ptáme, kde si můžeme koupit lítačku na metro. Slepice se přihlouple smála, že chceme koupit metro... Jdeme a jdeme směrem k 1. a 3. terminálu, tam má být vlakové nádraží. V dlouhé frontě čekáme na lístky. Ptám se už jenom francouzsky, s angličtinou z nás dělají jenom blbce, aspoň si opráším své maturitní znalosti. Automaticky nám markuje 1. až 6. zónu se slovy, že tady jsme přeci v 6. zóně. Jsme předem připraveni. Za dalších 8,5 pro jednoho máme lístky z letiště do naší 3. zóny (zpátky jsem už ale vychytaně jeli z poslední stanice 3. zóny až na letiště za polovic, tedy 4,5...) Jízdenka Paris Visite na 5 dní, 1.-3. zóna (centrum) za 27,5 na osobu. Uf, takovým tempem by naše prasátko dlouho nevydrželo... Na nástupišti Martin vybírá správný vlak. Bych asi jela opačným směrem! Vedle nás sedí 3 Finky, jů hned bych jela na sever, ale i Paříž bude určitě stát za to. Na Gare du Nord přesedáme na naší dvorní oranžovou dráhu 5. Metro je starší, poměrně čisté, všude jsou černoši tak ze 40%. Je plno, Martin je 2 lidi ode mně, úplně u dveří. Nějaký 2 metrový černoch mu něco vykládá. Martin mi říká, že po něm něco chce, ale že mu nerozumí. Odpovídám Marťasovi, že JÁ se s cizími lidmi nebavím. Aby se Martin u dveří nemotal s notebookem tak ho od něj vytahuji. Za chvíli po té už jsme v zastávce a Martin vykřikuje, že nemá mobil a to ho měl v bundě vevnitř v náprsní kapse. Ten zloděj měl celou dobu prý před sebou igelitku a tím se výborně kryl a jak něco mlel tak ještě víc odvedl pozornost. Vybíhá v mžiku za pachatelem ven z metra, já se v šoku ověšená batohem, příruční taškou a již zmíněným notebookem soukám z plného metra ven. Vidím jak zabíhají o 2 vagóny dál do naší soupravy. Dveře se zavírají, metro odjíždí a já tam zůstávám úplně sama stát na peróně. Celá rozklepaná nastupuji až do přespříští soupravy, ale hned to další zastávku zase vystupuji. Ptám se nějaké slečny co mám dělat.
Hotel má být asi za dalších 6 zastávek, snažím se nějak logicky uvažovat, kam se vydat. Oba víme, kde máme hotel tak se snad potkáme tam. Hlavou se mi honí to nejhorší, pořád se šíleně klepu. Na naší "Eglise de Pantin" vidím stát Martina. Sem se pořádně rozplakala... Má dokonce zpátky i svůj telefon. Když vběhli zpátky do metra tak černochů tam prý už byla většina. Marťas řekl anglicky nějakému pánovi hned vedle, co se mu stalo, tes se prý na zamračil a rozzlobeně zlodějovi něco říkal. Lupič si s ním, ale najednou kamarádsky plácnul a začali se vesele a nerušeně bavit jako by nic. Nějaká paní na další zastávce vystupovala a Martinovi jenom odpověděla, že mu rozumí, ale že sorry. Martin stál napůl ve dveřích - vlastním tělem je zatarasil a několikrát zavolal POLICE. Byl mu rychle vrácen mobil, vystoupil a následujícím metrem dorazil na naší zastávku, kde jsme se po chvíli zase šťastně a ve zdraví setkali. Hotel Ibis byl hned u metra, což jsme také tak chtěli. Lehce vybaluji, Martin chytá WIFI, ale úplně se nedaří. Jdeme se ven najíst, je po 22 hodině. V internetové kavárně za 2 eura na hodinu skypujeme. Zuzka nám bleskově zařizuje na Vodafounové help lince roaming. Šikovná sestřička. Martin si dává super gyros a tunou oblohy a já mám jehněčí špíz. Úplně mrtví se v koupelně marinujeme v horké vaně - jak příjemné! O půl noci jdou zombie spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat