Ráno začínáme opět optimisticky snídaní. Dobaluji poslední věci. Dneska bude krásný den. Obloha je úplně azurová, naprosto bez mráčku! Hbitě se metrem dostáváme ještě jednou na Sacre Coeur. Město je po víkendovém ruchu naprosto tiché a liduprázdné, na to že je 10 hodin, nikde nic a nikdo. Nemá to chybu. Pro mě asi nej zážitek. Tohle místo si pamatuji, když jsem tady byla s našima před moc lety asi v mých 4 letech... Nějaká Japonka nás ochotně fotí. Máme krásné fotky. Poslední místo, v duchu se loučím, ale není mi smutno. Je tu nádherně. Kousek je pošta, čekáme asi půl hodiny ve frontě a to před námi bylo asi jenom 6 lidí. Když jsme na řadě tak je již za námi tak 15 lidí. Platíme 0,60 eura za jednu známku. Olizuji známky, lepím je na pohledy a necháváme je u paní na přepážce. Vesele a v dobré náladě se vydáváme na metro a tentokrát již naposledy do hotelu. Vyzvedáváme bagáž, platíme ubytování a snídaně a vydáváme se zpět na letiště, je před 11 hodinou. Na "gáře" se stavujeme ve "voňavém" obchůdku a kupujeme 2 dárkové kozí sýry.
Po zkušenostech s cestou do Versailles, tedy do 6. zóny, je výhodnější dojet do poslední stanice naší zaplacené zóny (t.j. třetí zóna) a od této zastávky koupit potřebný lístek. Vystupujeme jako jediní z vlaku někde, kde opravdu chcípl pes a k našemu překvapení je jízdenkové okénko zavřené. Ptáme se nějakého indického páru, co šel kolem. Stojíme u automatu co vypadá, že z něho mají vypadnout jízdenky. Ani Ind netuší jak mašinu obsluhovat a zběsile mačká čudlík s nápisem ve francouzštině "snížené jízdné", což bylo v našem případě evidentně k ničemu. Nakonec nám ale anglicky poradili, ať sjedeme do další zastávky, tam teď prý byli a tam je okénko určitě otevřené. Za 10 minut nám jede další vlak. Na živějším nádraží procházíme chodbou, u turniketů stojí asi 5 policajtů, tak před nimi tedy rozhodně nebudu turnikety podlézat. Naštěstí je náš východ jinde... Směruje nás nějaký milý a ochotný Franacouz s manželkou. Vysvětlujeme mu, že na předchozí zastávce bylo zavřeno, správně usuzuje, že nemáme lístek.
U východu je k naší smůle dvojitá zábrana - jak turniket, tak lítačky, které člověk tedy opravdu nepodleze ani nepřeskočí. Jenom přátelsky utrousí, že aby se člověk dostal ven bez lístku, takže musí být k někomu dost přitisknutý ("you have to be very close to someone"). Necháme je málem skoro odejít, rychle uvažujeme co dál, najednou rychle shazuji u Martina věci a několika skoky jsem u našich "zachránců" stíhám akorát prohodit, že se tedy k němu přilepím a už jsem venku. Kupuji lístky ze 4. zóny až na letiště, oba za 8 euro. Takže půlku než nás to stálo poprvé, stejně to je dost... Jako královna se dostávám přes turnikety zpět k Martínkovi. Celou cestu si říkáme, že pojedeme až na konečnou, tedy terminál 2 ovšem na předposlední zastávce si uvědomujeme, že nevíme odkud nám to letí, na poslední chvíli se dostáváme z vlaku, je 12 hodin 5 minut. Letí nám to v jednu. Jdeme někam, nikde nesou cedule. Nějakým super moderním vláčkem popojedeme až na konečnou tedy terminál 2. Informace jsou zavřené, ale na obrazovce zjišťujeme odkud nám to letí. Letíme k D2, jak je již naším dobrým zvykem na letišti toho moc nenamluvíme. Když se konečně dostáváme přes pasovku k odbavovacím místům, tak nám slečna akorát oznámí, že jdeme pozdě, že na STAND BY musíme být na letišti 2 hodiny předem (že by 20 minut nestačilo!?!). Pápá. Jdeme se kouknout na odlety a překvapivě naše letadlo má hodinové zpoždění. Ha, to je šance, ještě tuhle informaci ověřujeme u kolem jdoucího Francouze.
Nejblíže je odbavovací část pro první třídu, trapně se suneme k slečně, ukazujeme ji naše prázdné letenky, slečna někam volá, stejně jako ta první, že tady má dva lidi, kteří jdou pozdě..... Zase nic. Přestože bychom měli letět jenom čistým AF letem, který je další až šest, nabízejí nám let v 15.45 což je poměrně za chvíli. V Pizza Hutu si mlčky dáváme jídlo, tedy spíš Martin, já jsem nějak neměla chuť. Chtěla jsem pití bez ledu, ale jak se řekne led? Napadlo mě říct, prosím pití bez těch malých kousků... Á, glasson! Jak jednoduché. Ještě komičtější byla situace u vedlejší pokladny. Tam se slečna pokladní snažila cizinci ukázat na prstech 8 (euro), pět ukázala bez problému, ale jak tam dostat ty 3, to byl oříšek. Malém si zlomila prsty u ruky! Ve dvě měli otevřít check-in na naše letadlo. V půl třetí už kolem pobíhalo dost nervózních lidí, konečně dovalily 2 dámy. Nám bylo řečeno, že místa jsou a ať přijdeme pro místenky za 40 minut. Co se vleče neuteče, čas se vlekl no hrůza. V půl vyrážíme pro místenky! Hurá máme je! Sice nebudeme sedět u sebe, ale hlavně že letíme a nemusíme čekat až do šesti. V letadle opravdu sedíme přes uličku a oba u okénka. Je to divné proč nás nedal k sobě, kdyby bylo letadlo plné, ale tady byla tak 1/3 prázdná. Čekám až do rozsvícení kontrolky pro zapnutí bezpečnostních pásů, to by už nikdo snad nastupovat neměl a střel hbitě se sunu k Martíkovi. Let byl dokonce o 20 minut kratší. Taška nám dorazila opět jako prvním, další výhoda! Jsme zpátky doma, poměrně zničení. V 19 hodin jsme už doma. Žádná pohroma nás nečeká, květiny to přežily, žádné jídlo nám neběží naproti. Bylo to krásný podzimní výlet do romantické Paříže.
Žádné komentáře:
Okomentovat